Na Senior telefonu musíme být často oporou pro ty, kterým ubližují jejich nejbližší. V případě psychického i fyzického násilí jsou agresoři často z rodiny oběti a v těchto případech je pro oběť obzvlášť těžké případ nahlásit.
Pan Petr volá na Senior telefon kvůli synovi, se kterým bydlí, a který ho terorizuje. Syn nepracuje, takže ho živí. Při popisu situace se pan Petr rozpláče. Konzultantka dává jeho pláči důležitost a nabízí prostor pro vyplakání.
Po chvíli se Petr uklidní a pokračuje ve vyprávění. Syn je před všemi ostatními hodný, jen na něj je zlý, ničí mu věci a křičí. Nikdo mu to ale nevěří. Petr už kvůli tomu začal chodit na terapii, kde mu poradili, aby syna vyhodil. Jenže on se syna bojí, je to velký chlap. Konzultantka se ptá, čeho se bojí nejvíce a Petr odpovídá, že se bojí, že by mu zničil vše, co je pro něj cenné.
Konzultantka oceňuje odvahu Petra zavolat a svěřit se a doptává se na podrobnosti. Syn má s násilím problémy již od malička, postupně se to ale stupňuje. V současnosti mu několikrát týdně nadává, křičí za maličkosti a někdy dojde i k ničení věcí. Zatím nikdy nedošlo na fyzické násilí a pan Petr věří, že tak daleko by syn nezašel.
Pan Petr se synovi snažil vždy pomáhat, chtěl, aby se osamostatnil, ale on stále vyžaduje plný servis a odstěhovat se nechce, protože by na to neměl peníze. Společně byli i na rodinné terapii, kde došli k závěru, že jiné řešení, než že se syn osamostatní, není.
Pan Petr během povídání přemýšlí, jestli je opravdu synovo chování v nepořádku. Konzultantka ho ubezpečuje, že takto by se k němu neměl nikdo chovat. Petr opakovaně pláče, cítí velkou bezmoc.
Konzultantka se ptá na Petrova očekávání od hovoru. Ten říká, že by chtěl poradit, kam se dále obrátit o pomoc. Podle něj by bylo nejlepší, aby si syn uvědomil, že by na sobě měl začít pracovat. Konzultantka ho proto konfrontuje s realitou a připomíná, že o to se už Petr snažil několikrát a nikam to nevedlo. Vysvětluje mu, že syn teď nemá důvod se měnit, když má veškerý servis. Ze zkušenosti ví, že na agresora platí jen léčba šokem, kterým by mohlo být například to vyhození z bytu. Petr do toho vstupuje, říká, že to ví, ale že má strach to udělat, protože si myslí, že by se mu syn začal mstít, začal by ničit věci, na kterých mu záleží, třeba zahradu.
Konzultantka dochází k tomu, že i když pan Petr ví, co by měl udělat, není na to připravený. Přesto by alespoň něco udělat chtěl. Konzultantka souhlasí, že je to velký krok, že je to v pořádku, že na to není připravený a navazuje na nápad pana Petra pořídit důkazy o týrání. Navrhuje, aby se domluvil se sousedy, kteří by v případě, že uslyší hádku, volali policii. S tím ale Petr nesouhlasí, stydí se. Konzultantka navrhuje možnost sepsání dopisu, aby to sousedům nemusel vysvětlovat ústně.
Společně tedy vymýšlí alespoň možnost nahrávat hádky na diktafon telefonu, a to použít případně jako důkaz pro policii.
Nakonec se konzultantka s Petrem domlouvá na opakovaném hovoru, protože on ve svém okolí nemá nikoho, s kým by si o tom mohl promluvit. Domlouvají si heslo pro příští telefonát, na základě kterého budou na lince vědět, o koho se jedná. Potvrzují si, že během dalšího hovoru zkusí vymyslet konkrétnější plán pro sběr důkazů.
Konzultantka se na závěr ptá na něco pozitivního, co bude Petr dělat, až spolu domluví. Prý půjde ven na zahradu, to ho uklidňuje.