Vnitřně jsem strašně ráda, že už nepracuju pro korporát, který vydělává peníze a mám čas a prostor pomáhat lidem přímo. Je mi 51, takže děti mám velké. Nemá to co do činění s přemýšlením, jen vnitřní pocit, že je to potřeba. 

Nejdříve jsem jako kurýr vozila roušky, nákupy nebo takové záležitosti. Potom jsem právě začala chodit do hostelů, které začaly sloužit jako ubytování pro bezdomovce. Není ale slučitelné, abych zároveň chodila k bezdomovcům a k důchodcům. V tu chvíli jsem si začala telefonovat s důchodci. Absolvovala jsem školení on-linovou formou. A s několika důchodci si telefonovala v průběhu koronakrize. S jednou paní důchodkyní si volám doteď, telefonujeme si jednou týdně, někdy i častěji. Občas si napíšeme nějaký dopis, posílala jsem jí vánoční dárek. A tam už, víte, je to prostě takový dlouhodobější vztah.

Všechno to byly ženy, důchodkyně z domovů pro seniory nebo obdobných institucí. Mám pocit, že nebyl problém získat si jejich důvěru. Rády si popovídaly, ale spíš je k tomu nějaká zdravotní sestra přemluvila. Nebylo v tom nic hlubšího. Byly v pohodě, důvěru měly, říkaly hodně o svém životě, o minulosti, o tom, jak vnímají tu situaci. Ptaly se mě i na můj názor. Specifická situace je s tou paní, se kterou si telefonuju doteďka. Od začátku byl ten vztah úplně v pohodě. Náročné to bylo spíš třeba pro mě, protože paní je velice silně věřící osoba. Vyjadřovala se, že ten koronavirus na nás poslal pánbu za to, že nedodržujeme 6. přikázání, tedy samozřejmě cizoložství. V jejím pojetí to ale znamená jakékoliv žití na hromádce, bez toho, že jsou lidé sezdáni. A ona prostě je přesvědčená, že potom, co si přečetla, peklo existovat musí. Zároveň ví, že já nejsem věřící, byla jsem vůči ní naprosto upřímná od začátku. Ale na druhou stranu respektuju její názory a její potřebu se vypovídat.

Ve finále jsem zjistila, že i když má názory naprosto odlišné, je to paní, která celoživotně trpí duševní chorobou. Já v ní ale vidím člověka, který je ve své podstatě hodný a který se nějakou hrou osudu dostal do situace, kdy ve vyšším věku žije sám. Nikdo se o něj nestará, žije v domově pro seniory. A kromě toho všeho paní téměř nevidí, takže nemůže čerpat informace z televize, ale jen z rozhlasu. Poslouchá tedy Proglas. To zjištění pro mě bylo straně moc. Že si můžeme takhle dlouhodobě povídat a že to, co je na lidech důležité, nejsou ty vnější efekty, postavení atd. Je to prostě strašně fajn paní a vážím si jí jako člověka. A jsem strašně ráda, že to mohu zažívat.

Upřímnost je v tomhle to nejlepší, a taky se to ukázalo. Ta paní je členkou sekulárního řádu františkánů, její bratři a sestry se v podstatě o ni nezajímají, a tady nějaká paní Sehnalová z Prahy, která je nevěřící, tak se o ni stará. Asi i ona vidí, že není důležité, jestli člověk vyznává stejnou víru.

Jeden čas jsem si telefonovala s paní, která měla ráda černý humor. Bylo jí myslím přes 90 let a obdivuju, jakým způsobem komunikovala a jaký měla přehled. Ráda četla třeba Fulghuma. Svůj přístup reflektovala tak, že se jednou vyjádřila: „No, nevím, proč nás tady takhle udržují. Každé ráno přijdou k nám, teploměrem zamíří na čelo, a já jen čekám, že to jednou vystřelí.“ Ale ona to brala jako vtip, jo! Je velice těžké přijít na to, jakým způsobem zareagovat. Vždycky jsem se snažila přizpůsobit té konkrétní osobě a dané chvíli. Při některém hovoru byli senioři čilejší a při některém zase míň. Protože každý z nás, i mladších osob, má horší a lepší dny, a u nich to je vidět opravdu hodně. Vždycky záleželo na pocitu, v jaké jsou právě situaci, a podle toho jsem jim řekla, co se momentálně děje. Většinou měli dotazy jako: „A která země je teď na tom nejhůř? Je to pořád USA, nebo...“ Na takovou otázku se dá samozřejmě jednoduše odpovědět. Horší je, když se ptali způsobem: „No a paní Sehnalová, co si myslíte, jak to dál bude?“ Tehdy jsem samozřejmě odpověděla, že nevím a že pokud jim někdo v jakýchkoli médiích říká, že ví, tak to stejně neví. A že je v zásadě potřeba, abychom se snažili žít teď a snažit se chovat správně a ohleduplně k ostatním. Že se nám to jednou vrátí. Všechny ty paní byly samozřejmě izolované. Ony tu ohleduplnost vůči ostatním dodržovaly. Takže jsem se spíš snažila říct, že teďka je řada na nás, abychom my svou ohleduplností chránili je.

U všech mi nejvíc vysvítávalo vyjádření: „Na mě už v podstatě nezáleží, já si tady ten svůj život dožiju, mám tady prostě postel, sestřičky se o mě starají, ale co ty děti?“ Vždycky říkaly: „Já strašně lituju vás mladé, jaký vy budete mít život, vždyť teď se dějí věci, co já jsem v životě nezažila.“ Prostě myslí na budoucí generaci. Což mnoha lidem chybí, vnímám spíš ve společnosti ohromné množství sobectví. Ale tyhle paní vypadaly nad věcí a myslely spíš na ostatní. Z různého úhlu pohledu, v obecné rovině, co ta budoucí generace, do jakého světa vlastně dorůstá… Anebo ta paní, co si s ní telefonuju, má vždycky spíš konkrétní dotazy. Třeba se zeptala: „A už se stalo, že na ten koronavirus u nás zemřelo dítě?“ Ten nesobecký přístup mi tam prosvítal hodně. A opravdu si myslím, že je ve velkém kontrastu s většinovou společností.

Já bych byla strašně ráda, kdyby si z toho posluchači odnesli ochotu omezit své pohodlí. Umět se starat nejen o sebe a uvědomit si, že jestli letos nepojedou na lyže, není to zas tak důležitý.

Rozhovor si ze záznamu můžete poslechnout ZDE.