Naši konzultanti se někdy na lince důvěry setkávají i s příběhy lidí, které dlouhodobá osamělost dovedla až k myšlenkám na smrt. Jedním takovým je i pan Zdeněk. Hned v úvodu hovoru se svěřuje s tím, že už by chtěl z tohoto světa odejít. Už dřív se cítil smutný a opuštěný, s pandemií se však jeho stav ještě zhoršil.

Pan Zdeněk popisuje, že s vlastní rodinou nemá dobré vztahy a má jen pár známých, kteří teď mají svých starostí dost. Navíc má mnoho zdravotních potíží a špatně chodí. Říká, že se cítí odstrčený ode všech. Konzultantka proto panu Zdeňkovi nabízí prostor pro sdílení těchto pocitů, dává mu pochopení pro těžkou situaci, ve které se nachází a ptá se, jak by mu mohla nejvíce pomoci. Pan Zdeněk odpovídá, že mu pomáhá už jen to, že slyší živý hlas. Celý den poslouchá jen rádio, ale i za to je však vděčný. 

Konzultantka oceňuje, že pan Zdeněk dokáže být vděčný i za maličkosti a ptá se, zda je ještě něco dalšího, co mu dává sílu vstát každý den z postele. Prý ano, každý den se moc těší na pečovatelku, která mu donese obědy, nákup nebo pomůže s úklidem. Nejvíce mu však pomáhá víra, díky které věří v lepší zítřky.

Pan Zdeněk říká, že ví, že teď jsou možnosti setkávání omezené, ale moc mu chybí společnost. Konzultantka proto přichází s nápadem, představuje panu Zdeňkovi projekt Přátelských návštěv a hovorů a ptá se, zda by měl zájem o propojení s nějakým dobrovolníkem, který by ho pravidelně navštěvoval nebo mu volal. Pan Zdeněk přiznává, že vůbec netušil, že něco takového existuje a moc se mu ten nápad líbí. Konzultantka tedy předává kontakty na dobrovolnické centrum a loučí se s nadějí, že pan Zdeněk bude mít někoho blízkého, s kým se bude moct pravidelně setkávat.