V naší pobytové odlehčovací službě si zakládáme na rodinné atmosféře. Ke všem klientům a klientkám přistupujeme s individuálním přístupem a nízká kapacita služby nám umožňuje se každému z nich dostatečně věnovat. Rádi si s nimi povídáme, hrajeme hry, chodíme na procházky. A máme radost, když se k nám klienti opakovaně vrací.  

To je případ i pana Karla, který naši službu využil již třikrát. Jeho poslední pobyt u nás byl ale takový malý zázrak… 

Pan Karel je od začátku, co ho známe, upoutaný na invalidní vozík. Je to velký vypravěč a člověk se s ním nenudí. Nikdy ale nemluvil o tom, co se mu přihodilo. Přišla na to řeč právě až při jeho posledním pobytu u nás, když se za ním během dopolední směny stavila jedna z našich pečovatelek.  

Když byl pan Karel na dovolené, napadla jeho tělo bakterie, která ho postupně připravovala o cit v horních i dolních končetinách, až se skoro přestal hýbat. Strávil nějaký čas v nemocnici, pak v domácím léčení, a nakonec dostal předepsané lázně. Tam se mu trpělivě věnovali a podařilo se jim vrátit mu hybnost v rukách. 

Pečovatelku tedy hned zajímalo, jestli v lázních rehabilitoval i dolní končetiny, a tak jí pan Karel ukázal video, ve kterém se učí znovu chodit na bradlovém chodítku. To pečovatelku naprosto šokovalo. Pan Karel totiž docházel pravidelně k našemu fyzioterapeutovi a ani slůvkem se nezmínil o tom, že není ochrnutý na spodní polovinu těla. Měli jsme za to, že se pán nedokáže sám ani postavit. Celý pobyt strávil v sedě na vozíku nebo v leže, a on přitom skoro může chodit!  

Pečovatelka se ho proto zeptala, proč nám o tom neřekl. „Přišlo mi to hloupé a nechtěl jsem být nikomu na obtíž,“ zněla odpověď. Vypadalo to, že se smířil s tím, že chodit už nikdy nebude. 

Pečovatelka ho proto ubezpečila, že nikomu na obtíž není, že jsme tu právě proto, abychom se mu věnovali a zeptala se, jestli by chtěl začít znovu rehabilitovat. Po tom, co viděla na videu totiž věřila, že by se pán mohl zvládnout naučit znovu chodit, i když třeba za pomoci berle. Odpověděl, že neví, jestli to zvládne.  

Pečovatelka mu proto vyprávěla o jejím otci, kterému lékaři po úraze řekli, že už nikdy nebude chodit, ale on se vzepřel a díky pevné vůli a tvrdé dřině dnes za pomoci hůlky ujde i 5 km. To pana Karla zaujalo. „Já bych si to moc přál, protože chci s mojí manželkou navštívit a projít po svých poslední ostrov, který nám zbývá,“ svěřil se.  

S pečovatelkou se proto domluvili, že s cvičením začnou hned ten samý den a že si nastaví malé, zdolatelné cíle, které budou postupně navyšovat. Také si promluvili o tom, že je potřeba počítat s tím, že to bude bolet a s tím přijdou i pochybnosti. Je ale potřeba nepřestat a cvičit pravidelně.  

Pečovatelka s fyzioterapeutem připravili vysoké chodítko a pomohli panu Karlovi se do něj postavit, jistili ho z obou stran a on hned napoprvé přešel půlku chodby! Pro všechny tři to byl opravdový zázrak! Bylo krásné sledovat dojetí a překvapení pána, když si uvědomil, že chodí! 

Rozhodl se, že si u nás o týden prodlouží pobyt a ani jeden den nepromarnil. Poctivě každý den cvičil za dohledu fyzioterapeuta a s pomocí chodítka několikrát za den přešel chodbu z jedné strany na druhou.  

Než jsme se rozloučili, naučili jsme ještě manželku pana Karla, jak mu asistovat při vstávání z vozíku a následné chůzi s chodítkem, aby mohli společně trénovat doma. Paní totiž měla hrozný strach, že jí manžel spadne, a tak se předtím neodvažovala sama doma něco zkoušet.  

Věříme, že se ale nyní situace změnila a oba dva mají motivaci trénovat. A my se těšíme, že k nám příště pan Karel dorazí už bez vozíku! Při odchodu nám moc děkoval za impuls, dodání víry v sebe samého a síly zase začít bojovat!