Je to hra, kterou doporučuje 8 z deseti diváků a ti dva zbývající nemají slov * Divadlo 90 připravilo českou premiéru světového dramatika *

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, tvrdil řecký filozof Hérakleitos a možná si to mysleli i protagonisté hry Kvartet dramatika Ronalda Harwooda. Poklidně si žili v domku v hrabství Kent a věnovali se už jen svému stáří. Ostatně co jiného měli dělat, když o bývalé hvězdy opery už nikdo neprojevoval zájem. Žádný režisér ani divadelní ředitel nevolal. A tak žijí Cecil Robinsonová, Regginal Paget i Wilfred Bond poklidným životem bez větších vzruchů. Scházejí se na terase nebo v hudebním salonku, povídají si, vzpomínají a taky spolu občas nemluví. Ale, že je život baví, o tom není pochyb ostatně hned úvodní dialog dokazuje, že pánové myslí pořád na jedno a to samé, věk ne věk.

Opona se zvedá

Na terase sedí žena, Cecily (Cissy) Robsonová. Poslouchá operu, má na uších sluchátka zamontovaná do přehrávače cédéček. Blaženě se usmívá a chvílemi pohybuje ústy, nehlasně zpívá určité části díla, které pochopitelně slyší jen ona. Na lavičce sedí Reginald (Reggie) Paget. Je to štíhlý, statný, bezvadně oblečený muž, vždy v košili s tuhým límečkem a kravatou. Čte „A Study of Wagner“ Ernesta Newmana. Dělá si poznámky. Po chvíli vejde Wilfred (Wilf) Bond. Je oblečen s bohémskou nedbalostí, anebo mu možná na tom, jak vypadá, nezáleží. Chodí o holi. Reggie na chvíli zvedne oči, spatří Wilfa a zase se vrátí ke své četbě. Cissy si ho nevšimne, je zcela pohroužena do poslechu hudby. Wilf se na oba dívá a potom usedne vedle Cissy. Zřejmě jim chce něco říci. Cissy se usmívá. Wilf jí úsměv oplatí. Cissy mu posuňky naznačuje, že poslouchá cédéčko. Wilf se usmívá, že chápe. Pak řekne: „Cissy, rád bych ti řekl, že máš nejkrásnější poprsí, jaké jsem kdy v životě viděl, celé tvé tělo ve mně budí nezkrotnou touhu. Řeknu ti, co bych měl chuť s tebou udělat. Chtěl bych se tě zmocnit, když to vůbec nečekáš. Když si natahuješ ty své ortopedické punčochy...“. Kolik skryté vášně v tom je, kterou pak stačí shodit jediná, poslední věta.

Kdo přijede aneb nový host

Tato otázka a především osoba hosta je vlastně ústředním tématem hry. Protože čtvrtým do kvartetu se stane slavná operní diva Jean Hortonová. A její příchod, to není jen tak nějaká bouře ve sklenici vody, ale pořádný tajfun. Protože tato štíhlá až průzračně bledá slavná operní pěvkyně ovlivnila v minulosti život nejednoho ze zdejší trojice. A tak je divák svědkem celé řady monologů i dialogů, kde se jméno Jeane stává středobodem vzpomínek a to ať už těch dobrých nebo špatných. I když všechno špatné je vlastně pro něco dobré, což protagonisté postupně také zjišťují. V každém případě, v domě nastal vzruch, který neskončí až do konce představení. Ostatně Jeane to krásně charakterizuje, když hodnotí své přijetí: „Musím říct, že jste mě přijali moc hezky. Když jsme procházeli jídelnou, poznali mě myslím všichni. Bylo to hrozně dojemné. Cítila jsem se jako předevčírem v opeře, kam mě pozval George. Když jsem přišla do jeho lóže, lidi, strhla se bouře potlesku. Není to báječné?“

Na scénu vstupuje Rigoletto

Ona tato slavná opera je na ní vlastně od začátku až do konce. Hned v úvodu se dozvíme, že právě vyšel znovu na CD jak se dnes říká, remasterovaný, a jde o vydání ve kterém zpíval v době své největší slávy právě náš čtyřlístek pěvců. A protože takové CD nikdy nevychází jen tak samo pro sebe, je s ním spojen slavnostní koncert k výročí narození Verdiho. A vyvrcholením programu má být vystoupení celého kvartetu – Jean, Cissy, Wilf a Reggie. Půjdou do toho? Mají na to? Vždyť verdiho Kvartet z Rigoletta patří k „majstrštykům“ v operní tvorbě! Nebudeme nic prozrazovat, protože hra Kvartet je v tomto směru trochu jako detektivka, divák se dozví rozuzlení „případu“ až ve finále. I když je cesta k němu trochu krkolomná, stojí to za to!

Česká premiéra Kvartetu

Je to skoro symbolické, že hru připravilo Divadlo 90 U Valšů, jediné divadlo u nás, které se soustavně věnuje seniorům a to myslíme v tomto případě těm hereckým – vystupují tady takové legendy jako Lubomír Lipský, Květa Fialová, Luba Skořepová, Petr Kostka, Jan Skopeček, Věra Tichánková, Valentina Thielová, a další. Vraťme se ale zpět ke Kvartetu. Nastudování režiséra Ivana Rajmonta nelze srovnávat s jinými provedeními, protože žádná domácí scéna zatím Kvartet nehrála a pokud byste chtěli vidět třeba Polskou nebo Slovinskou verzi, je to přeci jen trochu z ruky. To ale neubírá na jeho hravosti a opravdovosti. Ne náhodou se říká, že není důležité jak je hra napsaná, ale jak ji uchopí režisér. V tomto případě se ale sešly dvě kvality, které diváka zcela vtáhnou do dění na jevišti

Herecký koncert

Šťastnou ruku měla dramaturgie představení ve výběru herců. Jean Horton v podání Kateřiny Burianové skutečně věříte, že je onou éterickou operní divou, která má za sebou pět manželství a přitom vlastně nikdy nepochopila o čem ve vztahu muže a ženy jde. Je opravdu tak naivní jak se tváří, nebo se jen tak tváří a ...není? Protiváhou je razantní a nohama na zemi stojící Cecily Robsonová v podání Johanny Tesařové. Už po pár chvílích ji uvěříte, že uměla se svým životem zacházet s rozumem, ale budete si klást otázku, nakolik to bylo dobře a jestli se tím o něco v životě nepřipravila. Za to smíšek a provokatér Regginald Paget, kterého hraje Milan Stehlík, jako by vůbec neodložil šaškovskou čapku z Rigoletta a divák si doslova užívá jeho humor skvěle podaný v nadsázce. Stejně pravdivý je výkon Petra Pelzera v trochu upjatém a stále váhajícím a rozumujícím Wilfredovi Bondovi. Když ale něco řekne, věříte mu to. Což ale může svádět k tomu, že si z vás nakonec udělá legraci a vy si toho ani nevšimnete. Prostě diváku, máš se na co těšit.

A tak nám dovolte, abychom vás pozvali na podzim, kdy budeme Kvartet opět hrát, poslední větou z celé hry: Dámy a pánové, kvartet z první scény třetího dějství opery Rigoletto, kterou napsal veliký mistr Giuseppe Verdi...“ ovšem opona ještě nepadá, protože právě v tuto chvíli je zde velké finále našeho Kvartetu nebo kvartetu?

-wěr-

Zdroj: Život90
(Publikováno 26. května 2011)